O ztracené generaci dětí, kterým školství vštípilo, že na to nemají nebo je vrhlo do života zmatené, čeho v životě vlastně chtějí dosáhnout.
Dva paralelní světy
Vyrůstá nám tu nová ztracená generace. Není pozůstatkem světové války. Je důsledkem školského systému, který nejen neodpovídá současné době a jejím možnostem, ale hlavně neodpovídá lidské přirozenosti, obzvláště té dětské. Výsledkem je utrpení nejen dětí, ale i rodičů a učitelů.
Děti nutíme žít ve dvou paralelních světech. V jednom, které jsme mu my dospělí narýsovali ve spolupráci se státem a v druhém, kam si uniká naplňovat své nejniternější biologické potřeby.
Den dětí začíná pěti až osmi hodinami bloků, ve kterých se střídá nuda, zbytečné stresy, otravná práce nedávající smysl, a které vyplňují přestávky, v nichž děti dohánějí uplynulých 45 minut ztraceného dětství. V dobách internetu a chytrých mobilů kdykoliv jen mohou unikají do zábavného světa obrázků, videí, her a konverzací s přáteli.
Dvě kategorie dětí
Když děti postupují školským systémem, dělí se na dvě skupiny. První skupině dětí škola ukázala, jak jsou v tom či onom špatní a jak zaostávají za ostatními dětmi. Druhá skupina je pak okolím tlačena, aby po 13 letech ve školních lavicích, strávila dalších 5 let života studiem kvůli získání vysokoškolského titulu.
Po pěti až šesti letech studia jsou slavnostně promováni, aby záhy zjistili, že vlastně vůbec netuší, co chtějí v životě dělat, čeho chtějí dosáhnout, co je v životě baví a čím se budou živit. Nastupují do prvních prací, kde si uvědomují, že 5 let oddaných studiu využijí v praxi jen minimálně. Záhy cítí, že je práce nebaví a nenaplňuje.
Máme tu ztrácenou generaci mladých lidí, kterým školství buď vnutilo myšlenku, že na to nemají, nebo jim pod tíhou úkolů a povinností sebralo čas a svobodu k tomu, aby si uvědomili, co je vlastně jejich životní vášeň.
Co s tím?
1) Zrušme povinnou školní docházku
Historie povinné školní docházky je trochu jiná, než si pamatujete z hodin dějepisu. Když ji Marie Terezie zaváděla, jejím cílem nebylo zvýšit vzdělanost národa, ale po vzoru vojensky orientovaného Pruska to byl nástroj, jak vychovávat děti v poslušnost k státu, mocnářství a lenním pánům.
Přestože se od dob Marie Terezie výuka výrazně proměnila, jádro zůstává neměnné. Stát skrz osnovy, schválené a dotované učebnice a veřejné pedagogické školy předurčuje, co a jakým způsobem se bude učit. Role učitele se často omezuje jen na vykladače předem dané látky. Úspěšnost dítěte je pak testována na schopnosti osvojit si tuto látku.
Aby toho nebylo málo, máme tu povinné testování žáků v 5. a 9. třídách, státní maturity či plánovaná povinná maturita z matematiky. Šedivá realita státem plánovaného vzdělávání je v posledních letech čím dál tím pochmurnější.
Vedle toho máme paralelní svět vzdělávání, který je nekonečně bohatý a zábavný. Děti si k němu hledají cestu sami, přirozeně a bez donucení. Sledují zábavná vzdělávací videa na YouTube od fyziky a programování až po biologii a umění. Mají své oblíbené filmy a seriály, při kterých si přirozeně osvojují cizí jazyk. Hrají počítačové hry včetně těch pro více hráčů, kde procvičují paměť a učí se spolupracovat a komunikovat. Ale jsou to i tradiční metody jen jinou formou jako jsou letní školy na specifická témata nebo mé oblíbené knihy, se kterými si můžete zalézt do postele a hltat myšlenky třeba slavných ekonomů.
Možnosti vzdělávání mimo tradiční školu jsou neuvěřitelné a já jsem jich vyjmenoval jen malý zlomek. Problém je, že dnes děti musí trávit dlouhé hodiny něčím, co nepochází z jejich vlastní iniciativy a co je často nebaví. Povinnou školní docházkou nejen děti ochuzujeme o mnohem kvalitnější a zábavnější formu vzdělávání, ale hlavně jim bráníme vyvinout si přirozenou nutkavost k celoživotnímu učení a podkopáváme jejich vlastní odpovědnost za své vzdělávání.
2) Rehabilitujme hru jako nejlepší způsob učení
Lidská evoluce vyšperkovala k dokonalosti dvě lidské činnosti. Rozmnožování a vzdělávání. Soustřeďme se na vzdělávání. Už od narození si děti velmi rády hrají a nejrůzněji blbnou. Ani v dospělosti hravost lidi neopouští.
Hra je vynález lidské evoluce, pomocí kterého se člověk velmi efektivně vzdělává. Když si batole spokojeně žvatlá, pravděpodobně si trénuje budoucí mluvení. Když si sebere špinavý klacík v lese a hraje si s ním, učí se ovládat jemnou motoriku. Když děti prosedí hodiny na počítači hraním her, tak to není ztracený čas, jak se mnoho rodičů domnívá. Pravděpodobně si rozvijí logické myšlení, paměť či schopnost strategického uvažování.
Každá hra jednou omrzí a dítě se začne nudit. Nuda nás od přírody nebaví, protože nám nepřináší potřebné vzdělávací impulzy. Pokud učitelé ve škole konejší děti tvrzením, že nejdříve je práce a až potom zábava v podobě hry, tak špatně chápou biologické mechanismy člověka. Hra je to, co dítě vzdělává.
Dnešní společnost speciálně u starších dětí pohlíží na hru jako na něco nepatřičného, co by mělo být nahrazeno tvrdou prací a šprtáním. Hluboký omyl. Hra je klíčovým nástrojem ve vzdělávání dětí. Vše ostatní je podružné.
3) Stop segregaci dětí podle věku
Od velmi útlého věku dělíme děti do stanovených skupin. Nedělíme je podle jejich zájmů, nedělíme je podle vztahů, které utvářejí s jinými dětmi, dělíme je podle datumu narození.
Ochuzujeme tím děti o možnost vytvářet si prospěšné vztahy napříč věkem. Zabraňujeme dětem utvářet si přirozený respekt ke starším dětem a zároveň jim bereme možnost vyzkoušet si býti vzorem pro mladší děti.
Místo toho, abychom děti nechali, aby se učily od sebe navzájem a umožnili jim alespoň na okamžik stát se malým učitelem pro ostatní děti, nutíme je nepřirozeně trávit obrovské množství času s dětmi, které jsou na stejné úrovni vývoje a od kterých se nemají tolik co učit.
4) Cílem vzdělání nemají být vědomosti, ale touha objevovat
Od útlého dětství dětem linkujeme, jak se mají vzdělávat. Kupujeme jim hračky podle našeho uvážení, posíláme je do škol, kde mají formu a obsah svého vzdělávání daný na několik let dopředu. V té nejlepší vůli tlačíme děti do věcí, u kterých věříme, že jim pomohou být úspěšné, a přitom si neuvědomujeme, že je obíráme o možnost hledat si svou vlastní cestu ke štěstí.
Pod tíhou vlastních neúspěchů bráníme dětem prožít nejen své vlastní neúspěchy, ale i samotné úspěchy. Bráníme jim vyvinout si schopnost překonávat neúspěchy, a naopak v nich podvědomě podporujeme odevzdanost nad vlastním osudem.
Snažíme se, aby se děti naučily všechny ty znalosti, které si už ani sami nepamatujeme, a přitom nám zcela uniká to hlavní. Vzdělávání není o vědomostech. Vzdělání je o nekonečné touze objevovat stále nové věci, lidi, myšlenky a souvislosti. Ve chvíli, kdy dítě nalezne, co ho baví a naplňuje, tak vědomosti začne získávat zcela přirozeně a bez větší námahy.
5) Zrušme význam vysokoškolských titulů
Bohužel ani v ranné dospělosti lidé nedostanou oddych. Svou rodinou a okolím jsou tlačeni po absolvování střední školy, aby strávili dalších 5 až 6 let svého mládí na vysoké škole. Těch pár písmenek, které vám dají před jméno se stává vysvědčením, zda jste ve svém dětství byl úspěšný či nikoliv, bez ohledu na to, jaký jste ve skutečnosti člověk a co umíte.
Zastavme tu posedlost vysokoškolskými tituly, které nic neznamenají. Výsledkem jsou zástupy „úspěšných“ mladých lidí, kteří ani po 25 letech svého života neměli šanci objevit, kudy jejich cesta ke štěstí vede.
Neznamená to zrušit vysoké školství, znamená to zrušit posedlost vysokoškolskými tituly ve společnosti. Kdo vidí smysl studovat vysokou školu, nechť ji studuje z vlastního přesvědčení. Ale přestaňme vytvářet tlak na mladé lidi, že jediná cesta k úspěchu vede přes vysokou školu. Nevede.
Jak školství zreformovat?
Je iluzí si myslet, že současná ministryně školství prozře a začne šířit svobodu místo centrálně plánovaného školství, které prosazuje dnes. Ovšem ještě větší iluzí je si myslet, že reforma vzdělávání závisí pouze na ministryni školství.
Milí dospělí, rodičové, učitelé, ale i samotné děti, vezměte odpovědnost za sebe i své děti do vlastních rukou a začněte se změnou hned.
Dávejte děti na svobodně smýšlející školy, vzdělávejte děti doma a pokud si ani jedno nemůžete dovolit, vysvětlete svým dětem, že škola není všechno a všemožně je chraňte před škodlivými dopady povinné školní docházky.
Vytvořme dětem prostředí, kde si můžou vymýšlet nejrůznější formy hraní a chraňme je předtím, aby jim ostatní dospělí do jejich hry zasahovali.
Umožněme dětem trávit čas s dětmi mimo svůj ročník. Dejme jim možnost utvářet si vztahy s ostatními dětmi nehledě na jejich věk.
Přestaňme dělit lidi na "s titulem" a "bez titulu", a vždy přísně posuzujme, co daný člověk umí, co dokázal a jaký ve skutečnosti je. Netlačme mladé lidi na vysokou školu.
Oslavujme aktivní a podnikavé lidi, kteří se snaží něčeho dosáhnout, ať už pro sebe, svou rodinu nebo pro společnost jako takovou. Inspirujme se jimi a pokusme se být stejně činorodí.
Věřme dětem
Matička příroda uzpůsobila člověka tak, aby měl nehynoucí touhu učit se stále novým věcem. Nemusíme čekat na politiky, až školství zreformují. Nejlepší reformu vzdělávání může učinit každý z nás tím, že začne dětem věřit v jejich schopnost se samo postarat o své vzdělání. Věřme a reformujme!
Zajímá-li vás téma svobodného vzdělávání více, doporučuji stránky SvobodaUčení.cz, kde najdete mnoho zajímavých článků a videí. Pro milovníky knížek doporučuji skvělou knihu o demokratické škole Summerhill, která výpráví fascinující příběh téhle pozoruhodné školy a rovněž knihu Svoboda učení od evolučního psychologa Petera Graye, která za pomocí antropologie popisuje, jak vypadá skutečně přirozené vzdělávání, ke kterému nás lidská evoluce uzpůsobila. Pokud chcete pomoct šířit myšlenky svobodného vzdělávání, mrkněte, jak můžete pomoci Svobodě učení.
